Trakař

     Zanedlouho to budou již dvě desítky let, co jsme si postavili ve Štítě chatu. V té době jsme bydleli již delší dobu v Pardubicích, ale pořád nás to táhlo domů, na Chlumecko, do míst, kde jsme se s manželkou narodili. Když byla chata dostavěna, zbylo mi  i trochu času, abych zašel na pivo. Občas jsem o víkendu zajel do hospody v sousedním Újezdě, popovídat si s kamarády. Bylo tam příjemné posezení, hostinský Rusín se uměl ve výčepu otáčet a pivo z jeho pípy mělo vždycky správný říz. Jednoho hosta újezdské hospody jsem měl obzvláště rád. Byl jím klamošský rodák pan Jan Synek. Upřímný člověk, zednický mistr a výborný muzikant v jedné osobě. Měli jsme k sobě blízko nejen jako klamošští rodáci, ale i jako obyčejní lidé, kteří mají rádi přírodu, kulturu, ale především českou lidovou písničku. Možná, že si mě oblíbil i proto, že sám žádné vlastní děti neměl. Hostinský mnohokrát pravil: „Synek přijde na pivo, dá dvě malý a jde domů, ale jak se potká s Havrdou, tak bych tu s nimi mohl seděl do rána.“

     Vzpomínám, jak mi vyprávěl o Klamoši a o životě v rodné obci v době, kdy jsem nebyl ještě na světě. Vyprávěl nejen o svém mládí, ale i o tom, jak se učil na křídlovku u kapelníka Jana Těšíka. Hra na trubku mu učarovala, a tak poctivě cvičil a nevynechal žádnou hodinu vyučování. Ke svému učiteli, kapelníku Těšíkovi to měl jen pár kroků přes náves, ale na vyučování chodil vždy raději o čtvrthodinku dříve. Byl dobrý vypravěč a já pozorný posluchač. Jednou vyprávěl: „Bylo to na konci léta, zrovna když se sklízely otavy a já šel na hodinu muzicírování. Když jsem přicházel k domku pana kapelníka, vidím, že vyjíždí s kravským potahem z vrat. Spatřil, jak přicházím a hned na mě volal: „Přijď, Honzíku, zítra, něco se žene a já musím uklidit otavy, aby nám to nezmoklo.“ Celý smutný jsem se pomalu otočil, protože jsem nemohl panu Těšíkovi ukázat, co jsem se za týden naučil, a odcházel domů. Když pan kapelník viděl můj smutek, povídá: „Víš co, Honzíku, sedni si ke mně na kozlík a odbudeme to po cestě.“ Tak jsem celý šťastný vyskočil na fasuněk, pan Těšík chytl opratě do jedné ruky a druhou rukou držel moje noty. Já troubil Stračeně do kroku a měl velkou radost, že jsem nepromeškal hodinu.“

     Povídáme, povídáme a najednou, to už ručičky na hodinách notně poskočily, jsem si vzpomněl na přání manželky. Na to, že se mám zeptat, jestli někdo nemá trakař, který by mohl postrádat, že by si na něj dala v zahradě květiny. No a tak se ptám pana Synka, jestli o nějakém trakaři neví. Chvíli přemýšlel a potom povídá: “Já jeden pěkný, extrovní, doma mám, ale musíš mi něco slíbit.“ No a já na to, cože to má být? Odpověděl, že ať mu to slíbím, že potom mi to řekne. Tak jsem prohlásil, že slibuji. Odpovědí mi bylo, že jsem mu právě slíbil, že mu ho nebudu chtít zaplatit a tak na oplátku jsem ho požádal o slib i já. Když svatosvatě slíbil, aniž věděl co, oznámil jsem mu, že právě slíbil, že bude zítra celý den naším hostem, což velmi rád s úsměvem přijal.  Druhý den, v neděli před obědem, jsem zapojil vlek za auto a jel pro trakař a pana Synka do Újezda. Když jsem přijížděl k jeho domku, který stál na konci vsi, vidím, že na mě již čeká. Seděl na studni svátečně oblečen v saku s kravatou u krku, ale celý nějak posmutnělý a před ním stál trakař. Napadlo mě, že se s tím darováním asi unáhlil a teď se s trakařem těžko loučí. „Copak se pane Synek stalo?“, povídám. „Ale, ani hochu nemluv,“ odvětil, „já se ráno ve tři hodiny probudil a nemohl jsem si vzpomenou, jestli vůbec nějaký trakař mám. Tak jsem vstal, ustrojil se a skoro do pěti hodin jsem přerovnával stodolu, až jsem ho našel.“ Oba jsme se tomu zasmáli, naložili trakař a jeli k nám na oběd. Nejdříve jsem mu, na jeho přání, musel ukázat naši okrasnou zahradu, včelín a chatu. Celou dobu mlčel, pečlivě si všechno prohlédl a nakonec řekl: “Tady mu bude dobře.“ Přiznávám, že mě to velmi potěšilo. Pobyl u nás celé odpoledne a po večeři jsem ho odvezl domů. Ještě mnohokrát jsme se setkali a občas mi pokládal stále stejnou otázku, na kterou si hned také sám odpověděl: “Víš jaký křížky jsou pro muzikanta nejtěžší? No přece ty, které má na hřbetě.“ Pan Synek jich měl tou dobou na svých bedrech již více jak osmdesát, a tak jednou zůstalo jeho místo u stolu v újezdské hospodě prázdné. Vzpomínám na něj rád a vždy, když jedu kolem újezdského hřbitova, alespoň skloním hlavu.

     Darovaný trakař však nikdy neplnil účel, pro který jsem ho dostal. Jde skutečně o vzácný exemplář, který byl vyroben v roce 1940 z březového dřeva s řezbářskými prvky, bez jediného hřebíku, poctivě okován. Je dokonale zachovaný, a tak jsme se s manželkou shodli, že by venku na dešti či slunci vzal brzo zasvé a že květiny budou jinde. Vozili jsme s ním jen občas dřevo k ohništi, jinak byl v garáži. Mnohdy se mi zdálo, že spíše překáží, ale nikdy bych si ho nedovolil prodat. Minulý měsíc, při mé již několikáté návštěvě chlumecké Lorety jsem si uvědomil, že v expozici je umístěn stále ten rozeschlý a značně poškozený trakař. Napadlo mne, že ten náš trakař by se zde vyjímal a že vlastně patří sem. Oslovil jsem paní Krátkou, ředitelku Městského muzea Loreta, a oznámil jí, že bych rád zdarma věnoval muzeu exponát do vystavené sbírky. S radostí přijala, a tak když jsme umisťovali trakař do expozice, pohlédl jsem k obloze a v duchu pravil: „Pane Synek, jestli se na to z nebeských výšin díváte, tak vězte, že tady mu bude dobře.“

Lubomír HAVRDA

CHLUMECKÉ LISTY č. 9/2007