Jak jsem šel na vandr do Slavonie

                Milí chorvatští Češi dovolte, abych se Vám přestavil. Jmenuji se Honza Havrdů, takový typický český Honza, jakoby z pohádek Boženy Němcové. Narodil jsem se před 24 lety, tedy již v minulém století v docela malé vesničce, Štít se jmenuje, v rovinatém kraji kolem řeky Cidliny ležícím ve „Zlatém pruhu země české“. Tatínky mám dva. Tím první, který mi dal tvář, byl Josef Kapucián a tím druhým, který si mne moc přál a vymyslel si mne byl tatínek Lubomír. Léta běží, a protože jsem již velký, tak tatínek Lubomír rozhodl, že půjdu do světa. Povídá: „Doma jsi si toho užil dost a dost, jsi ve věku, kdy je potřeba, aby ses něčemu ve světě přiučil. Máš muzikantské nadání, jistě se ve světě neztratíš. Mám spoustu upřímných přátel ve Slavonii, a tak půjdeš na zkušenou tam.“ Byl jsem z toho celý rozčarovaný a moc se mi nechtělo, ale říkám si: „Nu což Honzo, v životě musíš něco zkusit a něčemu se přiučit.“ Tatínek radil: „Honzo, půjdeš do Brestova, tam je hodně muzikantů, a dokonce se tam jednou do roka všechny dechovky společně houfují. To bude to správné místo pro Tvůj budoucí muzikantský život.“ No, a tak jsem se začal připracovat na cestu. Tatínek ze mne ometl pavučiny, to abych jako byl šik a Češi mne tam nepomluvili.

       Jenže tatínek před mojí vandrovní cestou jel ještě kamsi k Jaroměři, kde bylo houfování Dolaňáků. Potkal se tam se svými přáteli z chorvatských Dolan u Daruvaru. Společně si užívali krásného celodenního kulturního programu a slunečného sobotního dne, když došla řeč, že se já připravuji na zkušenou do světa, a to právě do blízkého Brestova. Tatínek jim neprozřetelně ukázal mojí fotografii a nastalo ticho. Ne však nadlouho. Našla se tam jedna Beruška se svojí kamarádkou Zpěvankou a ty ihned na tatínka zaútočily: „Do Brestova ať Honzík nechodí, muzikanti tam sice také jsou, ale když je dobrý muzikant, ať jde k nám do Dolan. V dolanské besedě máme také dechovku, a tam by mu bylo dobře.“ Tatínek však tvrdošíjně trval na svém. Půjde do Brestova. Tak si Beruška se Zpěvankou na pomoc přizvaly dalšího broučka, Mira mu říkali. A tak tatínka všichni tři začali přemlouvat, ať Honzíka, to jako mne, pošle raději do Dolan, ale tatínek trval na svém. A tak ho přemlouvali, slibovali, žadonili, škemrali, ale nic naplat, tatínek trval na svém. Již v beznaději však dostala Beruška spásný nápad a na tatínka vyhrkla: „U nás máme hodně hezkých děvčat na vdávání, a to by bylo pro Vašeho Honzíka terno. Určitě si u nás nějakou nevěstu vybere“. A bylo rozhodnuto, tatínek se podvolil. Hned byla řeč, aby jel Honzík druhý den s nimi do Slavonie, že tady mají velký kočár a místo, že se pro Honzíka jistě najde. Dokonce, že prý mají dva kočí, a tak cesta bude bezpečná. To že Honzík tady teď není nevadí, že ho vyzvednou zítra cestou. Museli slíbit, že se o mne dobře postarají, podali si ruku na platnost úmluvy a tatínek odjel domů.

                Hned po příjezdu domů si mne tatínek zavolal a říká: “Honzíku, všechno je jinak, místo do Brestova půjdeš do Dolan. Včera jsem to slíbil rukou dání a již to nejde změnit. Zítra si tě vyzvednou v městě perníku v Pardubicích, hned na kraji, tam jak lejou tu šťávu do plechových krabic. Pojedu s Tebou, abych Tě vyprovodil.“ Byly dvě hodiny před poledne, když tam zastavil ten jejich velký kočár. To vám bylo lidí, co z něho vystoupilo, na dva žebřiňáky by se nevešli. A hned, že chtějí vidět Honzu. Tatínek pro mne došel do auta a představil mne. Začal mne okukovat takový vousatý šedivý děda s tou Zpěvankou a začali se dohadovat, kdo jako že jsem. Divil jsem se, že děda má hned tři jména Zdenko Jan Ota, no pomyslel jsem si, asi nějaký hrabě. Zpozorněl jsem a hned ho podezíral, že má něco za lubem. Přišel ke mně, vzal mne v podpaží a v tom to začalo. Začali jsme spolu hrát českou lidovou písničku a všichni z kočáru začali zpívat s námi, aby poděkovali tatínkovi zato, že mne poslal na zkušenou do Dolan, a ne do Brestova. Po písničce jsme se rozloučili s tatínkem a já nasedl s Dolaňáky do kočáru a uháněli jsme ku Slavonii, až se za kočárem prášilo. Dolaňáci tatínkovi slíbili, že ho budou o mém pobytu informovat a budou na mne dávat pozor, aby se mi nic špatného nepřihodilo. Vždyť čeští muzikanti se ve světě nikdy neztratili, vždy a všude si získali dobré jméno. A já, Honzík Havrdů, se vynasnažím, abych se mezi ně dokázal zařadit.

 Tak to jsem já, Honzík Havrdů. Do Slavonie jsem jenom půjčený.